RETROLUSTRY

Ozbrojený konflikt začal na severní části arménsko-ázerbájdžánské hranici začátkem letošního července a po zapojení dělostřelectva se dalo tušit, že nepůjde o náhodně vyvolanou strkanici.

Ázerbájdžán musel dopředu vědět do čeho jde a svoji pozici si geopoliticky upevňoval s Tureckem. Hněv Ázerbájdžánců na nekončící mírové rozhovory o Náhorním Karabachu se zvýšil, když v počínajícím konfliktu 14. července padl známý generálmajor Popad Hašimov a plukovník Ilqar Mirzajev. Od té doby dochází k výrazným bojům a vzájemnému obviňování. Arménský premiér Nikol Pašinjan obvinil Ázerbajdžán z provokování střetů a varoval, že „ponese odpovědnost za nepředvídatelné důsledky“. Opačně ázerbajdžánský prezident Ilham Alijev odsoudil „další provokaci Arménie“ a zavázal se chránit ázerbájdžánské národní území. Z ruské, americké strany a ze strany OSN se ozvaly hlasy k uklidnění. Zato Turecko, které má s Ázerbajdžánem úzké etnické a kulturní vazby, vyjádřilo Baku v konfliktu podporu.

Následuje sled událostí ve vývoji eskalace konfliktu až do dnešní situace, kdy 10. listopadu dochází k trojdohodě Ruska, Ázerbájdžánu a Arménie o zastavení bojů. Devět bodů dohody (viz kremlin.ru) by mělo zastavit jejich pokračování. Dohodu podepsali Vladimir Putin, Ilham Alijev a Nikol Pašinjan. Ruský prezident při prohlásil, že dohoda by měla být předzvěstí trvalého míru v tomto regionu. Její plnění má zajistit ruská armáda, která se zde rozmístí na pozici odcházející arménské armády, včetně města Šuši, a to na dobu pěti let a v případě potřeby se automaticky její ostraha obnoví na další pětileté období. Jde o mírový kontingent, který tvoří 1 960 vojáků s ručními palnými zbraněmi, 90 obrněných transportérů, 380 jednotek automobilů a speciální techniky.

Úspěch Ruska navzdor turecké angažovanosti

Okrajově byla zmínka o ochotě Turecka se angažovat v konfliktu, což během bojů dokumentovaly zprávy o sestřelení tureckých dronů nebo když mluvčí arménského ministra obrany Šušan Stěpanjanová psala na svém FB, že Ázerbájdžán předal řízení bojových leteckých operací Turecku. Zatímco světové mocnosti požadovaly udržitelné příměří, Turecko podpořilo právo Baku na opětné získání svého území a požadovalo stažení arménských sil z území Horní Karabachu.

Ázerbájdžánský prezident ještě před podpisem dohody o neútočení prohlásil, že je připravený bude-li jeho země napadena pozvat tureckou armádu k obraně. Zároveň však dodal, že věří, že turecká pomoc nebude zapotřebí. Prezidentovo prohlášení se opírá o dohodu s Tureckem, která byla podepsána před lety a která předpokládá vojenskou pomoc v případě agrese.

Prohlášení přišlo v okamžiku, kdy ázerbájdžánská armáda po 28 letech obsadila město Šuša. Město má strategický význam pro celou oblast Náhorního Karabachu, když se nachází 10 km jižně od hlavního města oblasti Stěpanekertu a leží na silnici spojující město s arménským územím.

Turecko vidí v Ázerbájdžáncích – Ázerech své pokrevní bratry a někdy ve svých květnatých prohlášeních mluví o tom, že se považují za jeden národ. Zde jsou například slova Recepa Erdogana po dobytí města Šuši: „Naši bratři zůstali trpěliví a nakonec začali problém řešit sami a dosáhli požadovaného vítězství. Radost bratrů v Ázerbájdžánu, kteří krok za krokem osvobozují města a vesnice obsazené arménskými ozbrojenými silami, je také radostí Turecka!“ 

Turecká náklonnost k Ázerbájdžánu je však omezená, neboť si vlády obou zemí politicky nerozumí. Zájmy Baku a Ankary se často nejen neshodují, ale jsou v rozporu a padá tím Erdoganův slogan: „Dva státy jeden národ“.  Například jsou to vojensko-politické vztahy s Izraelem nebo když Baku odmítá uznat nezávislost Kosova a turecké republiky na severu Kypru. Mimoto vládnoucí klan Alijevů v Ázerbájdžánu má kurdský původ a odmítá uznat Stranu kurských pracujících – PKK za teroristickou organizaci. Navíc většinově se obyvatelé v Ázerbájdžánu přiklánějí k šiítskému islámu. To kvituje Írán, který se tím na území Ázerbájdžánu dostává do střetu se snahou Turecka o turkizaci zdejších obyvatel.

To představuje určitou dvojakost zahraniční politiky prezidenta Alijeva a Ázerbájdžánu. Tím se dá vysvětlit i současný úspěch Ruska a Vladimira Putina v podepsání dočasného příměří v Náhorním Karabachu.

Ázerbájdžánská republika - Náhorní Karabach

Současná republika Ázerbájdžán vyhlásila svou nezávislost 30. srpna 1991, ještě před oficiálním rozpuštěním Sovětského svazu v prosinci 1991. Vzápětí poté, v září 1991 se od ní odtrhla oblast Náhorního Karabachu na jihozápadě Ázerbájdžánu, v níž žijí převážně etničtí Arméni. S Arménií o tuto oblast pak Ázerbájdžán vedl Náhorno-Karabašskou válku, která skončila v roce 1994 vítězstvím Arménů. Následkem této války ztratil Ázerbájdžán kontrolu nad 16 % svého území, 578 545 osob bylo přemístěno, 8 606 uprchlo. Ze čtyř zasedání Rady bezpečnosti OSN vzešla usnesení (č. 822, 853, 874, a 884) žádající stažení arménských vojsk z Náhorního Karabachu.

Většina Ázerbájdžánců - Azerů (především v Íránu) je šíitského vyznání islámu; sunnitská menšina žije převážně na severu Ázerbájdžánu.

Moc v Ázerbájdžánu drží od roku 1993 jediná strana, Nová ázerbájdžánská strana (Yeni Azərbaycan Partiyası), již vedl nejprve Hejdar Alijev a nyní jeho syn Ilham Alijev.

Zdroj: Wikipedie